Vybrané oblasti sociální politiky

1. Vybrané oblasti sociální politiky Vzdělávací politika Rodinná politika Bytová politika

2. Vzdělávací politika

3. Vzdělání • Vzdělání patří mezi klíčová témata současného globalizovaného světa, a to jak v kontextu ekonomickém, tak sociálním a kulturním. • Vzdělání je chápáno jako vstupní brána jednotlivců na trh práce, prostřednictvím kterého realizuje jednotlivec, a potažmo celá ekonomika, určitý přínos.

4. Vzdělávání v evropské dimenzi • Úkol vzdělávání v evropské dimenzi je spatřován v tom, že musí přispět k rozvoji evropského občanského vědomí, které je zakotveno na společných hodnotách solidarity, demokracie, rovnosti příležitostí a vzájemného respektování.

5. Postavení vzdělání ve společnosti • Vzděláním člověk získává schopnosti k výkonu profese, dispozice pro další vzdělávání, sebevzdělávání a absorbování nových vědeckých a odborných poznatků. • Vzdělání vytváří předpoklady pro vyšší adaptabilitu pracovníků a zvyšuje tím jejich mobilitu.

6. Vzdělávání jako pozitivní externalita • Vzdělávání v podstatě působí jako pozitivní externalita, ze které má prospěch každý subjekt. Vzdělaní lidé v každém státě jsou předpokladem pro: • další hospodářský rozvoj, • snadnější adaptabilitu (jsou flexibilnější) na měnící se poměry trhu práce, • snadnějšího zvládání nových a náročnějších technologií v národním hospodářství, • zajištění produkce kvalitních statků všeho druhu.

7. Funkce vzdělávání • Preventivní funkce vzdělávání • Nápravná funkce vzdělávání Z jiných úhlů můžeme hovořit o: • Socializační funkci vzdělávání • Kvalifikační, profesionalizační, produktivní či ekonomické funkci vzdělávání Často se používá rozlišení vzdělávání na: • ekonomickou a sociálně kulturní funkci

8. Vzdělávací politika • Vzdělávací politikou rozumíme souhrn konkrétních činností a opatření, kterými zejména stát, ale i další subjekty usilují o optimální naplnění rolí, které vyplývají z postavení vzdělání ve společnosti.

9. Vzdělávací politika • Vzdělávací politikou máme na mysli zejména zásadní legislativní opatření týkající se vzdělávacího systému společnosti, které se projevují v řadě skutečností, zejména pak: • v rozhodování o vzdělávacích institucích, • v přístupu ke vzdělání (zajištění rovných šancí), • v obsahu a cílech vzdělávání, • ve způsobech financování.

10. Cíle vzdělávací politiky Cílem vzdělávací politiky je : • zabezpečit rozvoj poznávací a duchovní kapacity populace, jejího poznatkového a dovednostního fondu a • zabezpečit i rozvíjet hodnotové orientace lidí.

11. Principy vzdělávací politiky • Princip celoživotního vzdělávání • Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání • Princip individualizace a diferenciace ve vzdělávání • Princip internacionalizace ve vzdělávání

12. Vzdělávací systém • Vzdělávací systém reprezentuje dynamickou integraci vzdělávacích programů od nejnižší úrovně až po úroveň nejvyšší, která je dostupná prostřednictvím komplexu nejrůznějších vzdělávacích institucí. • Role vzdělávacích institucí zpravidla odpovídá úrovni, na které se ve vzdělávacím systému nachází a typu vzdělávací instituce, kterou reprezentuje, tj. vertikální a horizontální zařazení.

13. RODINNÁ POLITIKA

14. Rodina • jako nejstarší a základní sociální jednotka ve společnosti plní významné společenské funkce a požívá ve většině států zvláštní podpory prostřednictvím opatření rodinných politik.

15. Rodinná politika • v jednotlivých státech může sledovat více cílů,které se vztahují: • na rodiny jako celek, •  nebo na jednotlivé skupiny rodin, jež mají určité potřeby, nebo trpí zvláštním zatížením.

16. Tři systémy rodinných politik • Liberální systém • Sociálně-tržní systém • Univerzalistický systém

17. Liberální systém rodinné politiky • předpokládá především zodpovědnost občana za jeho rozhodnutí, • a garantuje tak státní podporu pouze rodinám s nejnižšími příjmy, jež se nacházejí v pásmu chudoby, • role státu, jako subjektu rodinné politiky, je v tomto systému výrazně doplněna aktivitami nestátních subjektů.

18. Sociálně-tržní systémrodinné politiky • sociální potřeby rodin by měly být primárně uspokojeny na základě pracovních výkonů a zásluh, • státní podpora rodin je pak poskytována i na základě testování příjmů rodin a na společensky uznané minimální úrovni jednotlivých potřeb rodin, • vedle významné role samotného státu je zde vytvářen dostatečný prostor i pro působení nestátních subjektů.

19. Univerzalistický systémrodinné politiky • často zahrnuje státní podporu převážné většiny nebo i všech rodin nezávisle na tom, zda jsou sociálně potřebné, • je založen na značném rozsahu redistribuce s dominantní úlohou státu a potlačením nebo až totálním omezením nestátních subjektů v podpoře rodin.

20. Bytová politika

21. Bydlení • patří k základním a nejvýznamnějším lidským potřebám, • za bydlení se považuje způsob jakým lidé užívají obydlí, tedy jak v něm žijí, • lze označit jako proces, který slouží k uspokojování bytových potřeb lidí, • je jedním z charakteristických znaků stylu života lidí a jeho standardu.

22. Bytová politika státu Nejčastěji charakterizována jako: • systém poptávkově orientovaných podpor, • nabídkově orientovaných iniciativ • a přímých zásahů státu na bytovém trhu, • které jsou nutné k optimální alokaci bytu jako statku, jenž je specifický svou komplexností, pevným umístěním v prostoru, mimořádně dlouhou dobou životnosti a potřebou tohoto statku k realizaci osob a rodin v moderní společnosti.

23. Bytová politika • V rámci přístupů k bydlení a bytové politice jsou v praxi možné tři základní systémy. • Systémy se odlišují se v zásadě podle toho: • jak je vnímána a respektována myšlenka sociální spravedlnosti, • zda je upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost.

24. Systémy bytové politiky v zemích EU • liberální systém • korporativní systém • univerzalistický systém

25. Liberální systém bytové politiky • preferuje zásluhovost, • předpokládá ze strany občanů přijetí vysoké míry odpovědnosti za zajištění potřeb bydlení, • prioritní je zde osobní soběstačnost, formální svoboda, rovné podmínky a šance.

26. Korporativní systém bytové politiky • staví na myšlence solidarity a subsidiarity, • systém využívá jak soukromých zdrojů, tak i různých dotací a podpor založených jak na solidaritě státu, tak na solidaritě nižších společenství – obcí, družstev. • zdůrazňuje zejména činnost nestátních neziskových organizací.

27. Univerzalistický systém bytové politiky • je založen na celospolečenské solidaritě • na zajišťování potřeby bydlení v převážné míře z veřejných zdrojů, • stát vstupuje do sféry bydlení, zabezpečuje nejen výstavbu levných bytů, ale nese i část nákladů spojených s jejím provozem, • chápe bydlení jako veřejnou sociální službu.

28. Bytová politika v zemích EU • Bytová politika v každé zemi je nutně vždy kombinací uvedených tří systémů. •  Zajištění odpovídajícího bydlení pro různé skupiny obyvatelstva se výrazně liší. • Např. bydlení pro bohaté, střední vrstvu, sociálně potřebné, skupiny lidí, kteří se ocitají na periferii společnosti apod.

29. Sociální bydlení • Za sociální bydlení se ve většině evropských států obvykle považuje: • veřejný sektor nájemního bydlení, který je ve vlastnictví obcí nebo i státu a • je určen sociálně potřebným skupinám obyvatelstva, které si především z příjmových nebo i jiných důvodů nemohou zajistit bydlení na bytovém trhu. • formy bydlení, které umožňují méně nákladné bydlení.

30. Nástroje bytové politiky Nástroje jimiž stát intervenuje na trhu s byty můžeme rozlišit jako: • Nástroje univerzální • Nástroje selektivní