VY_32_ INOVACE_48_INFORMATIKA_ 3.+4.ROČNÍK_KLÁVESNICE ENTER

1. VY_32_ INOVACE_48_INFORMATIKA_3.+4.ROČNÍK_KLÁVESNICE ENTER 13.10.2011 – vytvoření a ověření VM Výukový materiál slouží k výuce použití klávesnice ENTER.

2. Použití klávesnice ENTER Pomocí klávesnice ENTER se pokusíme text rozdělit na odstavce.

3. Pes domácí Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovanášelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let[1]. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů,[2] přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů,[2] nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat.[3]Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst, v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoáremvztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů[V České republice jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů.[5] Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonemna ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006[6] a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu.Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen,[7] a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů je v České republice jsou řízeny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI).

4. Kurzor umístíme před první odstavec, který chceme oddělit a zmáčkneme klávesu ENTER. Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovanášelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let[1]. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů,[2] přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů,[2] nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat.[3]Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst, v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoáremvztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů[4]V České republice jsou chovány KURZOR – zmáčkneme klávesu ENTER a odstavce se oddělí Stejným způsobem oddělujeme ostatní odstavce.

5. Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je největší domestikovanášelma a nejstarší domestikované zvíře vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let[1]. Obecně se předpokládá, že se jedná o zdomácnělého a umělým výběrem změněného vlka obecného. Celosvětová populace psů je odhadována na 500 miliónů,[2] přičemž toulavých a opuštěných psů je minimálně 370 miliónů,[2] nezisková organizace 600million odhaduje počet jen toulavých psů na světě právě na 600 miliónů zvířat.[3 Úloha psa v lidské společnosti byla vždy rozmanitá, člověku je pomocníkem při lovu nebo při přehánění stád, zaujímá funkci strážce majetku, svého majitele a dalších domácích zvířat, používá se k přepravě nákladů, jako tažný nebo saňový pes, může být cvičen po použití v ozbrojených složkách či k asistenci hendikepovaným osobám. Zvláště v západní kultuře je nezastupitelná jeho funkce jako společníka člověka. Ve východní a jihovýchodní Asii a tradičně i v Evropě sloužil pes i jako potravinové zvíře, viz psí maso. Pes je také důležitým laboratorním zvířetem. V zemích třetího světa psi žijí v okolí domorodých vesnic psi obecně nazývaní páriové jen ve volném vztahu s lidmi. Pes dingo je domácím psem zdivočelým do té míry, že žije zcela nezávisle na člověku. Zdivočelí a toulaví psi jsou hygienickým problémem mnoha velkých měst, v přírodě je zdivočelý pes považovaný za škodnou, která ohrožuje divoká zvířata a dobytek. Tito psi jsou též rezervoáremvztekliny a v 99 % případů vztekliny u člověka nákaza pochází právě od toulavých psů[4] . ]V České republice jsou chovány přibližně 1 až 2 miliony psů.[5] Chov psů je na celostátní úrovni upravován zákonemna ochranu zvířat proti týrání, veterinárním a mysliveckým zákonem. Místní vyhlášky pak upravují konkrétní podmínky týkající se držení psů, jejich pohybu na veřejných prostranstvích a poplatků ze psů. Celostátní evidence psů neexistuje, evidován je pouze počet lovecky upotřebitelných psů podle mysliveckého zákona – 30 624 kusů k 31.12.2006[6] a dále plemenné knihy evidují počty zapsaných štěňat s průkazem původu. Během dlouhého soužití psa a člověka bylo vyšlechtěno nespočet plemen rozdílné velikosti, proporcí, délky a struktury srsti i povahy. V současnosti Mezinárodní kynologická federace uznává 343 plemen,[7] a mnoho dalších uznáno není. Kynologie a chov psů je v České republice jsou řízeny Českomoravskou kynologickou unií, která zastupuje Českou republiku v Mezinárodní kynologické federaci FCI, a minoritně též Českomoravskou kynologickou federací, která spadá pod United Kennel Clubs international (UCI).

6. Cvičení 2. Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch ačich.Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno kočičí maso,[1] ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán.Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela.Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10–12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru.[3] Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin.Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího slunce, měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l.. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.

7. Cvičení 3. Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé „chodidlo“ a slouží jako tlumič.Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumeným zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.

8. Použitý text – wikipedie.com Obrázky - autor