LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNĚ

1. LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNĚ

2. SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH PO SMRTI VÁCLAVA III. • Smrtí sedmnáctiletého Václava III., který nezanechal žádného dědice, nebylo jasné, kdo nastoupí na trůn. • Zlatá bula sicilská sice dávala českým pánům svobodu vybrat a zvolit si panovníka, ale přímou přemyslovskou linii reprezentovaly samé ženy – Kunhuta, abatyše Jiřského kláštera, a čtyři dcery Václava II., Anna, Eliška, Markéta a Anežka. • Většina feudálů tak zvolila Jindřicha Korutanského, který byl manželem Anny Přemyslovny. Václav III. ho dokonce před svou osudovou výpravou pověřil řízením státních záležitostí. Na začátku září 1306 byl tedy provolán králem. • O trůn však začal usilovat římský král Albrecht Habsburský. Poslal posly do Prahy, aby pány nenapadlo volit někoho jiného, než jeho syna, rakouského vévodu Rudolfa. • Tato zpráva se rovnala rozkazu, ten ale nebyl splněn. Protože Jindřich Korutanský představoval národního kandidáta, zatímco Rudolf byl cizinec. Albrecht však chtěl prosadit svou za každou cenu. A dokázal to do šesti neděl.

3. BOJ ALBRECHTA HABSBURSKÉHO O TRŮN • Nejprve prohlásil český stolec za léno spadlé na říši. Sebe pak za osobu, která měla výhradní právo rozhodnout o budoucnosti trůnu. Popřel tím obsah Zlaté buly sicilské stejně jako platnost volby Jindřicha Korutanského. • Rychle zorganizoval vojenské tažení. Z jihu zamířila k Praze armáda Rudolfova, od západu Albrechtova. Následovala hromadná dezerce českých pánů. Někteří páni přešli na habsburskou stranu. • Jindřich Korutanský se ocitl v izolaci. Vlastní ozbrojené síly v zemi neměl a Češi ho opustili. Uprchl tedy i s Annou Přemyslovnou do Tyrol. • Albrecht chtěl uklidnit situaci v zemi, a proto české šlechtě potvrdil všechna privilegia včetně sicilské buly. • 16. října 1306 se na Pražském hradě konala volba Rudolfa Habsburského za krále a pak následovala svatba s Eliškou Rejčkou. V ten samý den udělil Albrecht synovi český stát v léno. • V čele českého státu se tak poprvé ocitl představitel habsburské dynastie.

4. HABSBURKOVÉ NA TRŮNĚ • Na jednání ve Znojmě přiměl Albrecht Habsburský české a moravské pány, aby přijali nové ustanovení o nástupnictví. Kdyby snad Rudolf zemřel bez přímých potomků, měl se české koruny ujmout některý z jeho bratří (na prvním místě Fridrich). • Rudolf vrátil otci české léno. Albrecht ho ihned udělil zpátky, ale ne jen Rudolfovi, ale všem svým synům současně. Tento krok však Rudolfovi na sympatiích nepřidal. • Někteří feudálové v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka a Bavorem ze Strakonic prosazovali stanovisko, že královská koruna náleží řádně zvolenému manželovi Anny Přemyslovny, Jindřichu Korutanskému. • V létě 1307 Rudolf vytáhl proti odbojným pánům a chtěl si vymoci uznání bojem. Jeho výprava zaznamenala několik prvních úspěchů. Vše nasvědčovalo tomu, že Rudolf zvítězí. Jenže náhle onemocněl a zemřel. • Vláda prvního Habsburka v Čechách tak trvala tři čtvrtě roku.

5. VOLBA PANOVNÍKA • Na trůn uplatňoval nárok bratr Rudolfa Habsburského, Fridrich. Vtrhl na Moravu, aby si zajistil uznání zdejší šlechty. • Mezitím se v Praze a Kutné Hoře vytvořily dva panské tábory, které hledaly východisko. Přívrženci Habsburků navrhovali přijmout Fridricha. Ovšem pod podmínkou, že si vezme Elišku Přemyslovnu. Druhá strana viděla řešení v návratu Jindřicha Korutanského. • Jakmile došly argumenty, přišlo na řadu násilí. Stoupenci Jindřicha Korutanského prosadili svou krvavým nátlakem a zastrašováním – při pogromech v Praze a Kutné Hoře přišlo o život několik známých osobností (pražský biskup Tobiáš z Bechyně, patricij Fridinger a další). • Jindřich Korutanský se odhodlal k návratu do země. Byl nadšeně uvítán a lidé věřili, že nastanou lepší časy. 15.srpna 1307 byl Jindřich znovu, už podruhé, zvolen českým králem.

6. J. KORUTANSKÝ X A. HABSBURSKÝ • Koncem léta Albrecht se synem zaútočili. Otec od Chebu, syn začal pustošit jižní Čechy. Následoval pokus o obléhání Kutné Hory. Jenže Kutná Hora se proměnila v nedobytnou pevnost a to hlavně zásluhou Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka. • Obě nepřátelské strany během zimních měsíců konaly přípravy na rozhodující střetnutí. Jindřich Korutanský se snažil zabezpečit posily spojeneckými smlouvami s odpůrci Habsburků v říši. • Po zimních měsících se na jaře mělo ukázat, kdo se lépe připravil. Jenže začátkem května 1308 byl Albrecht Habsburský zavražděn. Synové římského krále okamžitě vyklidili pole. Rakouský vévoda Fridrich sjednal s Jindřichem Korutanským příměří. Fridrich se „navěky“ vzdal nároků na vládu v českém státě. • Jindřich Korutanský stanul na vrcholu moci. • Jeho vláda však netrvala dlouho. On sám si „podkopal“ svoji pozici a nakonec byl trůnu zbaven.

7. NÁSTUP LUCEMBURKŮ • Situace v Čechách nebyla příznivá. Bylo tedy potřeba odstranit Jindřicha Korutanského. První kroky učinil opat Konrád. Chtěl trůn „opřít“ o autoritu samotného římského krále. Od roku1308 se jím stal Jindřich VII.Lucemburský. • V létě 1309 Konrád nastínil svou představu Elišce Přemyslovně. Chtěl vědět, jestli by svolila k sňatku s jediným synem Jindřicha Lucemburského. Eliška, která byla zklamaná poměry doma, souhlasila. Konrád se tedy vydal za Jindřichem, aby mu nastínil situaci v Čechách a její řešení. • Jindřich VII. s rozhodnutím váhal téměř rok. Znepokojovala ho prohlubující anarchie v Čechách a konflikty mezi šlechtickými tábory. Vyslal tedy do Prahy svého poradce Petra z Aspeltu. Neuklidnila ho ani celkem příznivá zpráva. • Nechtěl svého čtrnáctiletého syna provdat za Elišku Přemyslovnu a nabízel českým vyjednavačům svého bratra Walrama. Teprve když ho Konrád upozornil, že Lucemburkové dosáhnou trůnu výhradně v osobě prince Jana, dospěl k rozhodnutí a k sňatku svolil. • Roku 1310 tedy získal českou korunu Jan Lucemburský sňatkem s Eliškou Přemyslovnou.

8. KRÁL CIZINEC • Jan Lucemburský byl bezesporu nejvznešenějším panovníkem na českém trůně. V jeho osobě došly ztělesnění všechny ideály rytířství. Byl mimořádně velkorysý a štědrý. Jeho největší záliba bylo válečnictví. • Jan se vrhal do zápasů, ať už při turnajích či ve skutečných bitvách, s neohrožeností. Až na dalším místě byly ohledy na smysl a cíl. Válka ho fascinovala, a tak sloužil druhým. Po evropských dvorech časem kolovalo tvrzení, že bez účasti českého krále nikdo úspěšně nevyřídí svou při. • Všeobecné popularity však dosáhl na účet českého státu. Proměnil si ji na bezednou pokladnici. • Jan Lucemburský nikdy nepřekročil svůj stín. Zůstal rytířem i v politice, ve své roli státníka, a proto jako politik selhal. Český stát byl v jeho očích bohatstvím, poskytujícím možnost plýtvat. České země mu nikdy nepřirostly k srdci. Jediné, co ho zajímalo byly peníze. A těch se dovedl zmocnit jakýmikoli prostředky.

9. VLÁDA JANA LUCEMBURSKÉHO • Měsíc po sňatku odcestoval Jan a Eliška do Prahy. Zde je čekala pyšná, značně sebevědomá česká šlechta. Jan nevěděl, jak se v tomto prostředí pohybovat. I když byl nadaný a vzdělaný, nedokázal se pohybovat v drsném prostředí. • Stal se prvním českým panovníkem, kterému si šlechta dovolila předložit volební kapitulaci, ve které požadovali omezení panovníkovi moci. Jan ji sice potvrdil, ale ne v plné míře. • Janovo vládnutí bylo v počátcích nejisté. Rádcové, kteří mu měli být nápomocni, vytvořili mezi ním a šlechtickými předáky spory a to právě v době, kdy si k nim král potřeboval najít cestu. • Po smrti otce byla Janova vládnoucí síla oslabena. Začal marně usilovat o německou korunu, nakonec se rozhodl podpořit krále Ludvíka IV.Bavora a s ním bojoval proti Habsburkům. • V letech 1310 -19 bojoval Jan Lucemburský s českou šlechtou o větší moc ve státě. Šlechta se rozdělila na dvě skupiny. Jednu vedl Jindřich z Lipé, jehož cílem bylo vládnout králi i království, ale vydával se za králova příznivce. V čele druhé skupiny stál Vilém Zajíc z Valdeka , který byl důvěrníkem královny Elišky. • Spory mezi Janem a šlechtou přerostly v otevřené povstání /1317-18/. Jan hledal pomoc u Ludvíka Bavora. Ten v dubnu 1318 zajistil smíření v Domažlicích.

10. VZTAH MEZI JANEM A ELIŠKOU • Vztah Jana a Elišky Přemyslovny nabyl šťastný. Jejich povahy byly příliš rozdílné a také na politiku měli každý jiný názor. Manželství se v roce 1319 rozpadlo poté, co přišel na svět jejich druhorozený syn. • Jan Elišku podezříval, že usiluje o vládu pro jejich prvorozeného syna Václava. Nemýlil se. Eliška se odstěhovala na hrad Loket, kam Jan násilím vnikl a odvezl odtud tři starší děti. Syna Václava, kterému byly tehdy tři roky, uvěznil a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal. Věděl, že Václav byl matkou vychováván k nenávisti k němu. Eliška se přestěhovala na Mělník. Porodila Janovi další tři děti – Jana Jindřicha a dcery dvojčata Annu a Elišku. • Janova zklamání v manželství se neblaze promítlo v jeho dalším životě a ve vztahu k Čechám. Začal vést nespořádaný život, ženám nevěřil. Teprve jeho druhý sňatek /1334/ mu pomohl z krize. Vzal si Beatrix Bourbounskou. Narodil se jim syn Václav, který se stal později hrabětem z Lucemburku.

11. BITVA U KRESČAKU • I přes svou slepotu se Jan zúčastnil stoleté války na straně Francie. 11.7.1346 zvolil svého syna německým králem. Poté požádal francouzský král Jana o pomoc proti Angličanům. Jan s Karlem okamžitě odcestovali do Francie. Jan nechal Karla násilím odvézt z předem prohrané bitvy a sám si zde zvolil jistou smrt. • Neznámý sok probodl jeho nevidomé oko, hrot díky či kopí pronikl až do mozku. Mezi další zranění patřil probodnutý hrudník. Jan Lucemburský zemřel 26.8.1346. • Český král takřka symbolicky padl ve službě cizí věci. Bylo mu padesát. A zdá se, že zemřít bylo toho dne jeho jediným přáním.

12. KLADY A ZÁPORY JANOVY VLÁDY • Jan Lucemburský byl vynikající diplomat a statečný bojovník ve válečných konfliktech. Na slavnostech u dvora byl vítaným společníkem pro jeho šarm a kavalírství. Za jeho vlády došlo v českém království k růstu mezinárodních vztahů. • Podařilo se mu získat pro českou korunu Chebsko, Budyšínsko, Zhořelecko v Horní Lužnici a větší část Slezska. V celé Evropě byl Jan znám jako udatný rytíř, zúčastnil se mnoha bojů. • Stinnou stránkou jeho vlády bylo, že zvyšoval daně, aby měl peníze, zastavoval statky. Lidem se nelíbilo, že byl panovník stále na cestách a že v době jeho nepřítomnosti v zemi , vládla panská klika Jindřicha z Lipé. • V roce 1333 byl Jan nucen přenechat vládu v Čechách synovi Václavovi / Karlovi/. V roce 1341 král ustanovil, že dědicem českého království může být pouze Karel a jeho potomci.

13. OTEC VLASTI • Karel IV. byl možná prvním českým králem, který dovedl číst a psát. Byl prvním hluboce vzdělaným panovníkem na našem trůně. K tomu velmi nadaným, všestranným a schopným. • V jeho osobě se stal poprvé římským císařem panovník malé středověké země, navíc slovanské. Praha se za jeho vlády proměnila ve výstavné evropské velkoměsto, a to tempem nikdy později už nedosaženým. • Koncipoval svou politiku nikoli v měřítku Čech, ale Evropy. A ne na úrovni okamžitých nápadů jako jeho otec Jan, ale v promyšlené dlouhodobé strategii.

14. MLÁDÍ KARLA IV. • Jako malý čelil Karel rozporům svých rodičů, které zapříčinily, že byl malý princ odloučen od matky a ukrýván na hradě Loket a poté na Křivoklátě. • V roce 1323 ho otec předal na vychování francouzskému dvoru. Ve Francii na pařížské univerzitě studoval Karel svobodná umění a učil se vladaření. Uměl číst a psát, to nebylo v té době u panovníků běžné. Ovládal latinu, francouzštinu, italštinu a němčinu. Po francouzském králi Karlu IV., který byl jeho kmotrem, přijal jméno Karel. • Ještě jako hodně mladý se Karel oženil se stejně mladou Blankou Alois. Jejich sňatek byl předem domluven. Ve Francii a v Lucembursku strávil Karel sedm let. Poté spravoval severoitalské državy svého otce. • Česká šlechta požadovala v roce 1333 po Janu Lucemburském, aby se Karel ujal vlády v zemi. Král jim vyhověl a synovi udělil titul moravského markraběte. Svého syna příliš v lásce neměl, bál se jeho silné konkurence.

15. NÁVRAT DO ČESKÝCH ZEMÍ • Po svém příchodu do Čech se Karel setkal se zuboženým královstvím. Pražský hrad se nedal obývat. Těšil se na setkání s matkou, kterou od dětství neviděl. Ta však zemřela před Karlovým návratem do Čech. • Díky funkci správce byl Karel dobře připraven vládnout zemi. V červenci 1346 byl zvolen za německého krále a 26. listopadu v Bonnu korunován. V roce 1346 padl jeho otec v bitvě u Kresčaku a on se ujal vlády. • O rok později byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic korunován na krále. Jeho hlavu zdobila nová svatováclavská koruna, kterou nechal pro tento účel zhotovit Při korunovační jízdě do Říma byl zde 5. dubna Karel korunován na římského císaře ve Svatopetrské bazilice. • V Čechách navazoval Karel IV. téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty.

16. KARLOVY ZÁSLUHY • V roce 1344 založil arcibiskupství pražské. Tím českou církev osvobodil od německého diktátu. Praha se za jeho vlády stala sídelním městem a centrem českého království. Přítel Karla IV. Arnošt z Pardubic se stal prvním pražským arcibiskupem. Řídil olomouckou a litomyšlskou diecézi. • Rok 1348 byl, co se týká Karlovi aktivity, velice plodným. Vydal důležité listiny, založil mnoho institucí a dal postavit významné stavby. 7.4.1348 založil Pražské vysoké učení. Tím se Praha stala evropským centrem vzdělanosti. Tato univerzita byla první ve střední Evropě a předlohou se jí staly univerzity italské a francouzské. • 8. března 1348 začal Karel IV. zakládat Nové Město pražské, jehož centrem se stalo dnešní Karlovo náměstí. Na Pražském hradě došlo jeho zásluhou k obnovení královského paláce a k dalším stavebním pracem na Svatovítské katedrále a kapli sv. Václava. Vedoucím staveb se stal po smrti Matyáše z Arrasu, slavný stavitel a sochař Petr Parléř. • Karel nechal postavit novou královskou hrobku a do ní převézt ostatky českých králů a církevních hodnostářů.

17. Starý Juditin most, která spojoval Staré a menší město pražské, nahradil kamenný, na jehož obou koncích jsou věže (Karlův most). Protože v době hladomoru nebyla pro lidi práce, nechal Karel IV. postavit tzv . hladovou zeď na Petříně a tím zajistil nové pracovní příležitosti. • 10. června 1348 založil panovník hrad Karlštejn. V kapli sv. Kříže, která je součástí hradu, chtěl Karel uložit ostatky svatých a korunovační klenoty. • V roce 1357 vzniklo díky Karlovi IV. děkanství, které existuje dodnes. • Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava. • Karel se zajímal o historii, podporoval vznik kronik, které vyzdvihovaly jeho panovnické úspěchy. Pokládal kroniky za důležitý zdroj informací pro nové generace. Nejlépe napsanou kronikou té doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína a také životopis Karla IV, Vita Caroli, který popisuje panovníkův život od jeho mládí ve Francii a v Itálii a návratu do Čech, až po jeho zvolení za krále římského.

18. KARLOVY MANŽELKY • Karel se snažil získat do osobního vlastnictví další územní říše. V tom mu pomáhalo diplomatické jednání i sňatky z rozumu. • V roce 1348 mu zemřela manželka Blanka z Alois, kterou velmi miloval. S ní měl dcery Markétu a Kateřinu. Jeho další žena Anna Falcká zemřela v roce 1353. Ta Karlovi zanechala jejich prvorozeného syna Václava, ten ale po roce života zemřel. Třetí Karlova žena Anna Svídnická zemřela také velmi mladá. S ní měl král syna Václava IV, který se měl stát Karlovým nástupcem. Ten se mu proto plně věnoval. Od mala se Václav účastnil otcových jednání a vladaření. Ale i přes veškerou péči se Karlovi nepodařilo vychovat syna k obrazu svému. • V roce 1363 uzavřel Karel svůj poslední sňatek s o třicet let mladší Alžbětou Pomořanskou. Ta měla podle pověsti ohromnou sílu, lámala meče a ohýbala podkovy. Porodila Karlovi další dva syny, Zikmunda , Jana a dceru Markétu. • I přes to, že Karel všechny své sňatky dobře naplánoval tak, aby vyhovovaly jeho mocenským a dynastickým zájmům, byly tyto vztahy harmonické. Karel si jimi pomohl k novým územím – Svídnicku a Javornicku, ke slezským knížectvím, k panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci.

19. SMRT A ZÁSLUHY KARLA IV. • Jeho plnohodnotný život byl zmařen zlomeninou v krčku levé nohy. To ho upoutalo na lůžko. Jelikož se prakticky nemohl hýbat, dostal zápal plic a 29.11.1378 zemřel. Byl mu vystrojen honosný pohřeb. Při něm byl označen za „otce vlasti“ a tak je mu říkáno dodnes. Jeho ostatky byly uloženy do královské hrobky u chrámu Sv. Víta na Pražském hradě. • Karel IV. ovlivnil osud české země i celé střední Evropy. Praha se díky němu stala politickým centrem a sídlem vzdělanosti. • Upravil vztah českého státu k říši zlatou bulou /1356/, která mimo jiné stanovovala právo svobodné volby českého krále pro případ, že by panovnický rod vymřel. • Karel také založil novou státní instituci- země České Koruny. Ta byla nadřazena českému králi i stavovské obci. • Za svůj život dal Karel IV. vybudovat nový královský palác, založil Nové Město v Praze, zařídil pokračovací práce na chrámu Sv. Víta, nechal postavit Karlův most a hrad Karlštejn, založil řadu klášterů. • Jeho zásluhou vznikla v Praze první univerzita ve střední Evropě / Karlova univerzita 1348/. Karel IV. dovedl svým vladařským uměním hospodářství českých zemí k prosperitě.

22. Osobním emblémem Václava IV. byl ledňáček ve věníku (=stuha s uzlem). Éru prosperity vystřídala éra stagnace a pak doba úpadku. Přísný řád se postupně proměnil v chaos. Mimořádnou osobnost nahradil rozporuplný, nervově labilní člověk slábnoucí vůle, málo koncepční a rozhodující se spíše pod vlivem emocí než uvážlivostí. Tak bychom mohli charakterizovat změnu, k níž došlo skonem Karla IV. Václav IV. stanul před úkoly neřešitelnými silami sebeschopnějšího jedince. Ani Karel IV. by neuspěl. Leckdy se Václavu IV. přičítaly i prohry, jimž nemohl čelit.Václav měl tu smůlu, že zdědil žezlo do těžké doby. VE ZNAMENÍ LEDŇÁČKA

23. ŽIVOT VÁCLAVA IV. • Václav měl jako budoucí panovník veškerou péči a podporu svého otce Karla IV. Tato péče ještě více vzrostla po smrti matky v roce 1362. • Královým cílem bylo předat synovi český trůn.15. června 1363 nechal Karel , teprve dvouletého Václava korunovat Arnoštem z Pardubic, na českého krále. Arnošt se staral o Václavovo vzdělání a výchovu do doby, než tuto zodpovědnost převzal Jan Očko z Vlašimi, který ho naučil politice. • Díky až přehnané péči se z Václava sice stal vzdělaný muž, ale byl nerozhodný, nesamostatný a závislý na druhých. Václav později nedokázal sám vládnout, museli mu pomáhat rádcové. Jejich pomoc však byla sporná. Dokonce i sňatek ještě nedospělému Václavovi domluvil jeho otec a to s Johankou Bavorskou, 29.9.1370. • Další Karlovou snahou bylo získat pro Václava také korunu německou. Musel tomu obětovat mnoho diplomatických jednání a nemalé finance. 10. června 1376 byl Václav zvolen německým králem a 6. července korunován. Stát se římským císařem, tak jako jeho otec, se mu však nikdy nepodařilo.

24. VLÁDA VÁCLAVA IV. • Po smrti Karla 29.11.1378, začal zemi vládnout Václav. Snažil se a zpočátku se mu dařilo. V rodině však příliš podpory neměl. Alžběta Pomořanská se věnovala především Václavovým bratrům Zikmundovi a Janovi. • Vyšší šlechta se začala proti Václavovi stavět , především pro jeho časté zábavy, pitky a nespořádaný život, které ho sváděly od jeho vladařských povinností. Také s pražským arcibiskupem měl Václav neustálé spory vedoucí k jejich nepřátelství. Aby se vyhnul zodpovědnosti a případným konfliktům, zdržoval se Václav pouze v klidném Českém království a na důležitá jednání v říši, posílal zástupce. • To ale vedlo ke spojení vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a ti zaútočili na krále. Když Václav cestoval z Žebráka do Prahy, byl zajat za nepořádek v zemi a říši, za opomíjené nároky panstva a za protekci králových oblíbenců. • Díky svému bratrovi byl Václav osvobozen, ale konflikty pokračovaly. Byl donucen 19. března 1396 podepsat podmínky, které mu předložila panská koalice. Tímto došlo k vítězství panstva nad králem.

25. Václav se ale znovu dostal do zajetí / 1402 – 1403/, za kterým stál Zikmund. Ten usiloval o českou korunu. Znovu byly králi předloženy stížnosti na jeho nedůslednost v řešení problémů říše a církevní politiky a za jeho postoj k bratrovi Zikmundovi Lucemburskému. • V srpnu 1400 bylo rozhodnuto o sesazení Václava IV. z německého trůnu, z důvodu jeho nepotřebnosti, nečinnosti a nedbalosti. • Na jeho místo nastoupil Ruprecht lll. Faltský. Ani jemu se však nepodařilo dostat říši z problémů a tak koncil v roce 1409 dosadil Václava znovu na německý trůn. Jeho panování přerušilo husitské hnutí. • Hus měl v počátku Václavovu podporu, ale kritika prodeje odpustků, je odcizila. Václav se stále více stahoval do ústraní a po zprávě o první pražské defenestraci ho postihl srdeční záchvat, který zapříčinil 16.8.1419 , jeho smrt.

26. SMRT VÁCLAVA A SHRNUTÍ JEHO VLÁDY • Jeho žena Žofie ho nechala pohřbít na Zbraslavi. V době husitských válek byl ale klášter zničen a Václavovo tělo vytaženo z hrobu. Až v roce 1424 byly jeho ostatky uloženy v hrobce českých králů, vedle otce Karla IV. • Václav IV. nebyl příliš dobrým panovníkem. Za jeho vlády došlo k boji šlechty proti jeho osobě. Tím byla velmi oslabena panovnická moc a šlechta se dostala k vládě nad zemí. Rozsáhlé části země ovládaly jednotlivé rody / např. Rožmberkové jižní Čechy/. • Poddaní byli vystaveni domácím válkám, které pustošily zemi. Tovaryši a učni pracovali za stále horších podmínek. Jejich naděje na založení vlastní dílny byla mizivá. • Za vlády Václava IV. došlo k české ekonomické stagnaci a krizi v sociální oblasti. Mezi vyšší a nižší šlechtou vznikl velký rozdíl.

27. Zikmund Lucemburský zv. šelma ryšavá vládl 1410 -1437, císař od roku 1433. Český, uherský a římský císař Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 jako syn Karla IV. Zikmund byl nejnadanější syn Karla lV., vynikající politik, diplomat, člověk vzdělaný, milovník kultury, hovořící sedmi jazyky. ŠELMA RYŠAVÁ

28. VLÁDA ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO • V roce 1410 dostal pouze dva kurfiřtské hlasy. Až teprve Joštova smrt mu pomohla, aby se prosadil. Poté dostal hlas i od svého staršího bratra Václava IV. • V Čechách měl špatnou pověst a od doby odsouzení Mistra Jana Husa na kostnickém koncilu, kterému jeho předsedající Zikmund ale v postatě zabránit nemohl. Představa o něm byla – pouze v Čechách – silně zkreslena lidovou tradicí a pochopitelnými národními akcenty obrozenců v 19. století a poté „ marxistickými vědci“ ve století dvacátém. • Zikmund měl k církvi kritický vztah, snažil se o její reformu. Musel válčit na několika frontách / proti Benátčanům i Turkům/. Nakonec dosáhl na basilejském koncilu v roce 1431 kompromisu a smíření s Čechy. • V roce 1433 byl v Římě korunován papežem Eugenikem lV. na císaře – naposled se této pocty dostalo jeho otci Karlovi lV. v roce 1355.

29. VYMŘENÍ LUCEMBURKŮ PO MEČI • Na sklonku svého života by Zikmund uznán českým králem, smířil se s českou šlechtou, městy a kališnickou církví a potvrdil je. • Zikmund Lucemburský byl předrenesančním panovníkem. Jeho první ženou byla Marie Uherská / s ní vyženil uherský trůn/ , druhou ženou se stala krásná a vášnivá intrikánka Barbora Celská. • Zikmund Lucemburský zemřel 9.12.1437 ve Znojmě na cestě z Prahy do Uher. Bylo mu šedesát devět let. • Smrtí Zikmunda vymřeli Lucemburkové po meči a nastala doba zmatků.

30. LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNĚ • VYPRACOVALA: JANA ZAJÍČKOVÁ • POUŽITÁ LITERATURA: • Siebt, F., Karel IV. císař v Evropě (1346 – 1378), Praha 1999 • Kavka, F., Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378), Praha 1993. • Hora, P., Toulky českou minulostí 2. díl, Praha 1991. • Kolektiv autorů, Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Prachatice 1992 • Kavka, F., Poslední Lucemburk ne českém trůně, Praha 1998