Studená válka

1. Studená válka 1. Vznik studené války 2. Německá otázka a první berlínská krize 3. Korejská válka 4. Druhá berlínská krize – 1958-196 5. Kubánská raketová krize 6. Válka v Indočíně 7. Etapa uvolňování napětí (Nixonova doktrína) 8. Uvolňování napětí v Evropě (Helsinky 1975) 9. „Druhá“ studená válka 10. Konec studené války

2. Studená válka Politický fenomén, produkt osobitého historického období od konce 40. let do konce 80. let; Představovala složité období, probíhala na různých úrovních, rozličnými prostředky, na více místech najednou a trvala dlouho; Dvě základní chyby: • pokus zrevidovat toto období jen na úlohu dvou velmocí nebo jejich představitelů; • pokus postupovat chronologicky a popisovat ji jen jako jednotlivé události (konflikty, střety); Dvě etapy: • konec 40. let – konec 60. let: bipolarita existovala v čisté podobě; • konec 60. let – konec 80.let: oslabování bipolarity (oddělení ČLR jako samostatného centra síly; nárůst politicko-ekonomické vlivu Západní Evropy; rozvoj Hnutí nezúčastněných zemí v čele s Indjí a Jugoslávií

3. Studená válka Od četných mezinárodních konfrontací v minulosti se lišila dvěma výraznými rysy: • vzhledem k zájmům, zaujatým postojům a existenci jaderných zbraní se vyznačovala nemožností realizovat politiku , která by vedla k vyřešení sporů a konfliktů jednáním nebo kompromisem; • z této nemožnosti nutně vyplývala nutnost prosazovat zájmy jednostranným a přímým tlakem a všemi prostředky (diplomatickými, vojenskými, ekonomickými i podvratnými); Ale s výjimkou vzájemného použití síly vůči sobě navzájem Tedy: • na jedné straně šlo o válku, protože obě strany své spory nemohly ani nechtěly vyřešit jednáním; • na druhé straně ale „studenou“, protože tyto spory nemohly řešit silou Jinak řečeno: navzdory apokalyptické rétorice na obou stranách, neexistovalo žádné objektivní nebezpečí světové války

4. Vznik studené války • šlo o postupný proces, jehož vývoj nebyl určen předem a ani nebyl plánován; • určité kořeny již v minulosti ( již v minulosti soupeřily ideologicky a geopoliticky); • nepřesné chápání politiky druhé strany; • tzv. bezpečnostní dilema: jeden stát s cílem získat větší bezpečnost má za důsledek zmenšování bezpečnosti druhého státu, který se zase snaží svými protiopatřeními zmenšovat bezpečnost toho prvého – důsledek: ustavičně se prohlubující nedůvěra; • úsilí bývalých válečných spojenců zajistit si svoji bezpečnost v nových podmínkách po skončení války; • do popředí se dostávaly vlastní zájmy; • každé nedorozumění či krize živilo další nedůvěru a krizi; • v USA došlo odmítnutí politiky F. Roosevelta (tzv. jaltské axiomy) a její nahrazování novým vztahem k Sovětskému svazu (tzv. rižské axiomy)

5. Jaltské axiomy Stanovisko F. Roosevelta k Sovětskému svazu: • jeho zahraniční politiku vnímal převážně pragmaticky; • Představuje největší evropskou mocnost a nemůže se bez něho obejít žádný funkční mezinárodní systém; • i totalitní režimy mohou realizovat pragmatickou a defenzivní zahraniční politiku; • sovětská ideologie nečiní z něho automaticky nepřátelský, expanzionistický stát; • jeho nepřátelské projevy je reakcí na protisovětské akce realizované po roce 1917 a v meziválečném období; • věřil ve svou schopnost „zkrotit“ Stalina a „převychovat“ Sovětský svaz prostřednictvím jeho postupné integrace do západního společenství; To znamenalo: • uznat jeho zákonné bezpečnostní zájmy; • respektovat ho jako jednoho z garantů světového pořádku; • nabídnout mu odpovídající podíl na mírovém uspořádání; • výměnou za jeho zdrženlivost uznat jeho sféry vlivu.

6. Rižské axiomy Po smrti Roosevelta začal postupně převládat úplně odlišný názor na Sovětský svaz a na perspektivu vzájemných vztahů. Proti jeho koncepci se zásadně postavila skupina odborníků, která v 20. letech analyzovala informace o Sovětském svazu (jejím významným členem byl G. Kennan): Základní teze: • totalitní povaha sovětského režimu se projevuje i v jeho zahraniční politice, která má proto expanzionistický a nedemokratický charakter; • jejím trvalým aspektem je ideologie; • sovětská diplomacie je jen jejím prostředkem, je podřízena jejím cílům a proto nelze s ní uzavírat jakékoli pragmatické dohody; • politika založená na důvěře by byla proto iluzorní, tradiční diplomatické manévrování zbytečné, ne-li přímo nebezpečné

7. Etapy na cestě ke studené válce 1. Vystoupení Stalina (únor 1946): • válku nezpůsobil Hitler, ale kapitalistický systém a proto neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi nimi; • dříve nebo později vypukne nová válka – proto se nejedná o trvalý mír, ale jen dočasné příměří; • Sovětský svaz se musí stát natolik silným, aby mohl změnit tento nevyhnutelný konflikt mezi kapitalistickými státy v občanskou válku, která odvrátí útok na vlast komunismus; Úkoly: 10 x zvýšit výrobu surového železa;15 x výrobu oceli; 4 x těžbu ropy. 2. Projev W. Churchilla ve Fultonu (březen 1946) • „…od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spadla napříč kontinentem železná opona“; • „…protože není nic, co by uctívaly více než sílu, jediným prostředkem obrany je udržovat a posilovat anglo- americkou alianci“.

8. 3. Slavný „dlouhý telegram“ G. Kennana (únor 1946) - analýza sovětské zahraniční politiky, jejích tradic, ideologie, cílů a prostředků: • za měřítko „sovětské hrozby“ považuje kombinaci: • stalinského systému a mesianismu jeho vůdců; • s ohromnou mocí, zdroji a možnostmi rozšířit svůj vliv; • současně existují vnitřní slabost režimu; • existující spory nejsou produktem nedorozumění ani špatné komunikace, ale sovětského vnímání vnějšího světa; • její kořeny existují i v tradiční politice ruských carů (jednání z pozice síly, hledání bezpečnosti v neustálém rozšiřování území); • tradiční ruský pocit nejistoty z nutnosti žít v sousedství kočovných národů a strach ze silnějších a lépe organizovaných západních společností.

9. „Zdroje sovětského chování“ G. Kennan tak dovršil formování antitezí F. Roosevelta: • místo racionálního chování velmoci je mu vlastní „imanentní agresivita“; • místo elastičnosti motivů jakékoli mocnosti – „nenapravitelnost“ Sovětů; • místo postupné integrace do západního společenství „zlom“ nebo donucení ke „změkčení“ sovětského systému na základě převahy Západu. Jeho analýza se stala filozofickým a pojmovým rámcem pro interpretaci Stalinovy zahraniční politiky a na Sovětský svaz se začalo pohlížet ne jako na nespolehlivého spojence, nýbrž jako na nepřítele. Dva základní kameny americké zahraniční politiky vůči SSSR v době studené války: „zadržování a změna“

10. Trumanova doktrína Poselství prezidenta H. Trumana americkému Kongresu (březen 1949): • pomoc ve výši 400 milionů dolarů pro Řecko a Turecko; • obsahovalo americkou vizi současného světa: • Sovětský svaz představuje mocného a nebezpečného nepřítele; • proti němu musí Spojené státy podporovat svobodné národy a pomáhat jim nalézt svůj vlastní osud • doktrína byla postavena na široce pojatém ideologickém boji proti komunismu; • tento zápas není bojem o sféry vlivu, ale zápasem „dobra se zlem“; • základem: absolutně definovaný závazek Spojených států „bránit demokracii vždy a všude“; • podporovat všechny svobodné národy; • selhání Spojených států v tomto boji by bylo považováno za ohrožení světového míru a stability.

11. Kritika politiky „zadržování“ • tzv. realisté: USA přepínají svoje síly, vyčerpávají své zdroje a nechají se zatahovat do zapadlých míst rozsáhlé periferie sovětského impéria. Požadavek: definovat oblasti, v kterých je odpor v životním zájmu USA; postupovat případ od případu a nikoli jen na základě obecných univerzálně platných principů; • W. Churchill: odmítal odklady jednání se Sovětským svazem až do doby, kdy Západ bude schopen jednat z pozice síly. Požadavek: vydat důrazné ultimátum; zmenšit oblasti jeho vlivu; současně však se sovětskou mocí v omezené míře koexistovat; • zastánci radikální kritiky: kladly rovnítko mezi americké a sovětské činy a teze o amerických závazcích považovaly za aroganci moci. Požadavek: USA nemají žádné právo jednostranně zasahovat kdekoli na světě, protože legitimní obrana je možná pouze se souhlasem OSN; • konzervativci : USA se v čase své největší moci uchylují jen k pasivní diplomacii. Požadavek: obecný souhlas s tezí „zadržování“, ale požadovali důraznější politiku - politiku „osvobozování“

12. Kritika G. Kennana • není zaměřena protisovětsky, nýbrž antikomunisticky a tím de facto nabízí bianco šek každému hnutí, které se označí za antikomunistické; • proti hrozbě, která má primárně politický charakter, staví aspekt vojenský; • postrádá měřítko určit, zda je možné tento střet vyhrát – tj. zda je schopná přivodit změnu sovětského přístupu k zahraniční politice; • výrazně posiluje „manichejskou“ povahu americké zahraniční politiky, tj. za základ světa považuje princip Dobra a Zla; • v bipolárním systému bude každý mocenský posun hodnocen jako hra s „nulovým součtem“ – zisk jednoho znamená ztrátu druhého; • vznik NATO je zaručený způsob jak definitivně rozdělit Evropu; • vítězství ve studené válce bude záviset na schopnosti obou systémů řešit své vnitřní problémy a uskutečňovat ideály.

13. 2. Německá otázka Dva rozdílné přístupy: • Sovětský svaz – vytvoření sjednoceného a neutrálního Německa; • USA a Velká Británie – Německo jako součást Západu. Zakotvení Německa v západním světě a později i v NATO - základ tzv. strategie dvojího zadržování • Německo jako pevná součást Západu – cíl: zabránit realizovat nacionalistickou zahraniční politiku • současně důležitá součást poměru sil při „zadržování“ Sovětského svazu. Vývoj: • 1946 – vznik Bizonie; • 1948 – souhlas Francie s připojením k Bizónii (tzv. Trizonie); • 1948 - separátní měnová reforma v Trizonii; • 1948 - Sovětský svaz vyhlásil blokádu západního Berlína; • 1949 - blokáda ukončena • září 1949 - vyhlášení vzniku SRN • říjen 1949 - vyhlášení vzniku NDR

16. 3. Korejská válka • KLDR nepovažovala za možné, že se USA postaví na odpor na posledním výběžku Korejského poloostrova potom, co přenechaly většinu asijské pevniny komunistům; • USA k agresi přistoupily nikoli z geopolitického významu Korejského poloostrova, ale z principu obrany proti hrozbě komunismu a obrany svobodného světa Červen 1950 překvapivý útok KLDR přes 38. rovnoběžku; Vylodění amerických jednotek v jejich týlu vytvořila tři možnosti: • zastavení vojsk na 38. rovnoběžce a obnovení původního stavu; • postup dále na sever a potrestat agresora; • postup až k čínské hranici a sjednocení Koreje. Mao-Ce-tung postup amerických jednotek až k čínské hranici vyhodnotil jako obkličování Číny a nový pokus USA zvrátit vítězství komunistů v čínské občanské válce; Proto: zastavit americké jednotky na postupu k čínské hranici a vyloučit nutnost bojovat s nimi na čínském území.

18. Korejská válka /2 - první válka za účasti OSN; - mimo USA dalších 14 členských států OSN; Korejská válka měla velký negativní dopad na vývoj mezinárodních vztahů: • USA zmobilizovaly celý západní blok; • ztrojnásobily vojenské výdaje; • došlo k přeměně NATO z politické koalice v integrovanou vojenskou organizaci; • začalo se uvažovat o znovuvyzbrojení západního Německa. Svět se změnil na dva ozbrojené tábory, které byly motivované vzájemným strachem : • USA považovaly válku jako součást sovětské strategie – vlákat USA do vzdálených konfliktů v Asii a tím usnadnit sovětský útok v Evropě; • Sovětský svaz v ní viděl přípravu na konfrontaci, kterou předvídal a které se snažil zabránit; Obě strany se připravovaly na to, co žádná z nich nechtěla, tj. na přímé totální střetnutí

19. Kontrolní otázky 1. V čem spočívá základní charakteristika fenoménu „studená válka“. 2. Rooseveltova koncepce vztahu vůči Sovětskému svazu a její kritika (jaltské a rižské axiomy). 3. Analýza zdrojů sovětského chování (G. Kennan) a jeho koncepce „zadržování a změny“ 4. Trumanova doktrína – její místo ve vzniku studené války a její kritika v USA. 5. Německá otázka jako součást vzniku studené války. 6. Korejská válka - základní politické a vojensko-strategické chyby a její výsledky a důsledky na další vývoj studené války.

20. 4. Druhá berlínská krize 1958-1963 Počátek: požadavek Sovětského svazu zahájit jednání o zrušení čtyřmocenského statutu západního Berlína spojený s hrozbou, že hodlá předat kontrolu nad přístupy do města NDR Cíl: • dosáhnout přímého jednání západních mocností s NDR a tím jejího uznání de facto; • izolovat neústupnou politiku K. Adenauera ve vztahu k NDR symbolizovanou tzv. Hallsteinovou doktrínou Následoval: • návrh Sovětského svazu uzavřít mírové smlouvy s oběma německými státy, které předpokládaly vystoupení SRN z NATO a NDR z Varšavské smlouvy; • neúspěšná konference v Ženevě (1959);

21. 1960 sestřelení amerického špionážního letadla U 2 nad územím SSSR; • následovala řada ultimát Sovětského svazu; • masový exodus občanů NDR na Západ; • 13. srpna 1961 vybudována berlínská zeď oddělující západní Berlín od území NDR cíl - zabránit odchodu občanů NDR na Západ; • Západ zvolil mezi ústupem a konfrontací s nedozírnými následky ústup a symbolická gesta; • obě mocnosti daly přednost soupeření a soužití před sliby danými svým německým spojencům; • došlo k novému potvrzení rozdělení Evropy, které se žádná ze stran nepokusila změnit silou; V roce 1963 Sovětský svaz oznámil, že „úspěch“ berlínské zdi učinil smlouvu o Berlínu za nepotřebnou a po pěti letech berlínská krize skončila.

22. 5. Kubánská raketová krize 1962 Příčina: rozhodnutí sovětského vedení rozmístnit sovětské jaderné rakety na Kubě s cílem vytvořit diplomatický tlak na USA Cíl: • zamezit dalšímu americkému útoku na Kubu; • nastolit rovnováhu vůči raketovým základnám USA v Turecku; Reakce USA: • požadavek odstranit už rozmístněné rakety; • uvalení námořní blokády na lodě s útočnými zbraněmi směřující na Kubu; • masivní přesun vojenských jednotek do karibské oblasti; • hrozba jadernou odvetou proti sovětskému území; Kompromis: souhlas s demontáží sovětských raket pokud: • USA přijmou závazek respektovat režim na Kubě; • budou demontovány americké rakety v Turecku

24. Výsledek krize: • obě mocnosti vypracovaly pravidla: • pro zažehnání dalších možných krizí; • a pro omezení provokativních akcí v oblastech, které každá strana považovala za sféru životních zájmů; • fáze vzájemných hrozeb a vydírání byla nahrazena relativně stabilizovaným mezinárodním systémem; • následoval podpis několika významných smluv o kontrole a omezení jaderných zbraní: • Memorandum o zřízení přímého spojení mezi SSSR a USA (tzv. „horká linka“); • Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968); • Smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní (1969); • Smlouva o omezení strategických zbraní – SALT I (1972)

25. 6. Válka ve Vietnamu Přesněji: válka v Indočíně (probíhala i v Laosu a Kambodži); • válku zahájila Francie v roce 1946; • 1954 – ženevská konference; • od roku 1954 v ní pokračovaly USA na základě tzv. teorie domina; • 1964 - rozhodnutí o odvetném leteckém bombardování severního Vietnamu; • 1965 - zapojení amerických pozemních jednotek; • 1969 - počet amerických vojáků dosáhl počet 543 tisíc; • 1968 - Nixonova strategie – tzv. „vietnamizace“konfliktu s cílem: • zachovat vnitropolitickou morálku v Americe; • poskytnout čas jižnímu Vietnamu na stabilizaci; • motivovat Hanoj k dohodě

27. USA se snažily současně vyřešit dva úkoly, z nichž každý byl obtížný sám o sobě: • porazit partyzánskou armádu, která využívala bezpečné základny podél celé vietnamské hranice s Laosem a Kambodžou; • současně demokratizovat společnost, která neměla žádnou tradici pluralismu: • velmi slabé základy státnosti; • malé předpoklady fungování demokratického systému; • silná konfuciánská politická tradice; Problém: • ukázat severnímu Vietnamu sílu a své rozhodnutí, že mu nedovolí zmocnit se jižního Vietnamu; • současně nevyvolat hrozbu čínské intervence; Přijatá strategie: zničení nepřítele velkými útočnými operacemi Problém: ani ta největší možní americká expediční síla nebyla schopná porazit protivníka: • který měl rozsáhlé oblasti, kam mohl ustoupit, • jehož zásobovací trasy probíhaly mimo vietnamské území • disponoval ohromnou vůlí k vítězství

28. Důsledky války pro USA: • 57 tisíc padlých amerických vojáků; • výdaje: 150 mld. amerických dolarů; • vojenský neúspěch znamenal velkou ránu americkému sebevědomí; • nadlouho oslabena důvěra v profesionální schopnost amerických ozbrojených sil; • americká vláda byla zbavena volnosti ve sféře zahraniční politiky (zákon o válečné pravomoci); Poučení podle H. Kissingera: • chybná představa, že obrana jihovýchodní Asie má klíčový význam pro zachování světového řádu; • politika zadržování nemůže být chápána jako politika bránící status quo; • třeba respektovat, že i ohromné zdroje USA mají své meze; • chápat povahu hrozby a také povahu cílů, jichž lze reálně dosáhnout; • vleklá patová situace nahlodává trpělivost a vůli americké veřejnosti

29. Poučení podle MacNamary • špatné zhodnocení geopolitických záměrů VDR a Vietkongu, podporovaných Čínou a Sovětským svazem a přecenění nebezpečí, která hrozila z jejich akcí; • posuzování obyvatel a představitelů jižního Vietnamu podle americké zkušenosti a špatný odhad politických sil (přecenění jejich touhy po demokracii a svobodě a jejich ochota za ně bojovat); • podcenění síly nacionalismu, který motivoval protivníka k boji a umírání za svoji víru a hodnoty; • hluboká neznalost historie, kultury a politiky obyvatel oblasti; • neschopnost rozpoznat omezenou účinnost nejmodernější vojenské síly a použité doktríny v boji s nekonvenčním, vysoce motivovaným nepřítelem; • nedocenění skutečnosti, že v mezinárodních vztazích existují problémy, která nemají okamžité řešení; • nejvyšší vedení státu nebylo schopné se efektivně vypořádat s ohromným množstvím politických a vojenských úkolů.

30. Kontrolní otázky 1. Druhá berlínská krize 1958 -1963 a její výsledky. 2. Kubánská raketová krize a její vliv na další vývoj mezinárodních vztahů. 3. Vietnam a jeho místo ve francouzské a americké zahraniční politice v jihovýchodní Asii. 4. Cíle a limity americké vojenské angažovanosti ve Vietnamu 5. Hlavní závěry z neúspěšné války USA ve Vietnamu (H. Kissinger, R. McNamara)

31. 7. Etapa uvolňování napětí Základní premisy americké verze uvolňování napětí (détente) vypracoval H. Kissinger: • hlavním problémem není komunistická ideologie, ale Sovětský svaz, který ztotožňuje tuto ideologii s mocenskou silou; Proto:základem americké zahraniční politiky by neměl být moralismus, ale střízlivá analýza mezinárodního uspořádání; • politiku zadržování realizovat jen tam, kde nejde realizovat politiku spolupráce; • slabým místem Sovětského svazu je jeho vnitřní politika: (absence střídání politické moci, slabá ekonomika, neustálý boj o výsady); • uznání jeho rovnocenného postavení a poskytování hospodářské pomoci učinit závislým na jeho chování; • dlouhodobý cíl: studenou válku lze ukončit navozováním změn uvnitř Sovětského svazu.

32. Nixonova doktrína Kissingerova koncepce se stala základem nového přístupu USA k mezinárodním vztahům (tzv. Nixonova doktrína) Základní prvky: • výslovné zdůraznění národního zájmu – „Naše závazky musí být utvářeny našimi zájmy a nikoli naopak“; • nový přístup k zadržování komunismu, který neklade jako předběžnou podmínku jednání transformaci sovětské společnosti; • podmiňování spolupráce v jedné oblasti dosažením pokroku v jiné oblasti (tzv. politika vázanosti); • podmiňování dohod opatřeními v oblastech, které se dohody bezprostředně netýkají (junktim); • využití neshod v komunistickém hnutí - idea sblížení USA s Čínou (tzv. trojúhelníková strategie);

33. Tzv. trojúhelníková strategie Kissingerova premisa: • v systémech založených na neomylných pravdách může existovat jen jedna autoritativní interpretace; • každý pokus rivala prohlásit se za reprezentanta pravověrného názoru znamená pro druhého smrtelnou výzvu; • spor Moskvy a Pekingu spočíval v tom, kdo má právo určovat pravidla, jenž budou ovlivňovat politickou orientaci komunistických stran; • řešení sporu je možné jen v případě, že se jeden z nich dobrovolně podřídí druhému, (což bylo nemožné), nebo že jeden z obou protivníků porazí druhého. Charakter sporu však současně přesahoval ideologické otázky a měl charakter historicky dlouhodobého geopolitického konfliktu o společnou hranici, která se po celou historii měnila a posunovala podle ambicí a moci obou stran (čínská vláda ji neuznávala)

34. Stanovisko čínských vůdců: • hrozba útoku ze strany Sovětského svazu (střet na řece Ussuri) a uplatnění Brežněvovy doktríny „omezené suverenity“ (Československo); • každý kompromis se Sovětským svazem by Čínu jen oslabil; • minimální cíl: nedovolit jeho spojení s žádnou jinou velkou mocností; • nejlepší řešení: získat jinou velmoc na čínskou stranu. Proto: spojování bezpečnosti Číny s mezinárodní izolací Sovětského svazu a s potřebou získat na svou stranu USA; Výchozí premisa: Čím horší budou vztahy mezi USA a Sovětským svazem: • tím menší bude možnost pro vznik americko-sovětského kondomia; • tím budou lepší vyjednávací pozice Číny ve vztahu k oběma velmocím;

35. Stanovisko USA • hrozba vzniku spojenectví nejlidnatější země světa s vojenským potenciálem Sovětského svazu; • nezávislost Číny - nepostradatelná součást globální rovnováhy; • diplomatické kontakty s Čínou důležitý manévrovací prostor americké diplomacie; Problém: jak realizovat tuto politiku bez existence diplomatických kontaktů s Čínou a za situace, kdy čínské vedení neustále hovořilo o americkém imperialismu. Průlom ve vztazích mezi Čínou a USA znamenal dramatickou změnu systému mezinárodních vztahů: • Sovětský svaz byl nucen čelit výzvám na dvou frontách a tím byl nucen ke zmírňování napětí s USA; • Čínu nutil ke spolupráci s USA její vlastní zájem založený na větších obavách ze strany Sovětského svazu než ze strany USA; • směrování Číny proti Sovětskému svazu je výhodné nejen jejím vlastním, ale i americkým zájmům; • americká vyjednávací pozice bude nejsilnější tehdy, budou-li USA blíže oběma zemím, než ony vůči sobě navzájem

36. Nixonova politika na Středním východě Základní premisy: • klíč k mírovému řešení mají USA a nikoli Sovětský svaz; • příčiny existujícího patu v řešení krize: • Izrael je příliš silný, než aby ho mohly porazit všechny arabské státy dohromady; • USA nikdy nepřipustí přímou sovětskou vojenskou intervenci; Postup: • blokovat jakékoli vojenské řešení za podpory Sovětského svazu; • do mírového procesu vstoupit až poté, co zklamání z patové situace donutí arabské vůdce distancovat se od Sovětského svazu a přiklonit se k USA. Tyto podmínky nastaly po válce v roce 1973, která potvrdila, že k obnovení původního stavu a k dosažení pokroku na cestě k míru je zapotřebí americké podpory Přesněji řečeno: americký tlak na Izrael

37. Uvolňování napětí v Evropě Proces uvolňování napětí vnesl nový pohyb i do evropské diplomacie: • Doposud platila tzv. Hallsteinova doktrína – tj. jedinou legitimní německou vládou je vláda NSR. Na jejím základě: odmítaly uznat NDR a požadovaly přerušení diplomatických styků s každou zemí, která ji uznala (s výjimkou Sovětského svazu); • Nová koncepce W. Brandta (1969): o sjednocení Německa je třeba usilovat na základě politiky sbližování NSR s komunistickým světem. Vyzval k uznání NDR, hranic s Polskem na řece Odře a Nise a ke zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Změny: • podepsána sovětsko-německá smlouva (1970); smlouva o přátelství s Polskem uznávající hranici na Odře a Nise); dohoda čtyř vítězných mocností o Berlínu (1971); • NSR se vzdala práva na jednostrannou reprezentaci německého národa, oba státy si vyměnily diplomatické mise a v roce 1973 byly přijaty do OSN; Tím byly vytvořeny základní předpoklady pro konání konference o evropské bezpečnosti.

38. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě • v roce 1972 byly za účasti 33 evropských států, USA a Kanady zahájeny mnohostranné konzultace o zahájení konference; • v roce 1975 byla zahájena vlastní konference v Helsinkách, která vyvrcholila podpisem Závěrečného aktu helsinské konference Potvrdil: • politický status quo, existující hranice v Evropě a jejich nedotknutelnost; • uznání závazku lidských práv jako jednoho z principů mezinárodních vztahů; • akceptování plnoprávné účasti USA a Kanady v celoevropském systému bezpečnosti. Dokument obsahoval tyto části: • Deklarace principů, kterými se budou řídit vztahy mezi státy; • Dokument o opatřeních na upevnění důvěry a o některých aspektech bezpečnosti a odzbrojení; • Spolupráce v oblasti hospodářství, vědy a techniky a životného prostředí; • Další kroky po konferenci;

39. Deklarace principů, kterými se budou řídit vztahy mezi státy Definuje deset základních principů vztahů mezi státy: 1. Svrchovaná rovnost a respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti; 2. Nepoužití síly nebo hrozby silou; 3. Neporušitelnost hranic; 4. Územní celistvost států; 5. Mírové urovnání sporů; 6. Nezasahování do vnitřních záležitostí; 7. Respektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení 8. Rovnoprávnost a právo národů na sebeurčení; 9. Spolupráce mezi státy; 10. Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva;

40. Dokument o opatřeních na upevnění důvěry a o některých aspektech bezpečnosti a odzbrojení Obsahuje závazky států v oblasti posilňování důvěry a bezpečnosti: • předběžné oznamování velkých vojenských cvičení a velkých přesunů vojsk; • výměnu pozorovatelů; • politický závazek o nutnosti přijmout účinné opatření v oblasti odzbrojení Dokument se stal se základem rozvoje spolupráce v oblasti posilování důvěry a bezpečnosti a celého procesu kontroly zbrojení v Evropě.

42. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě • jednání zahájena v roce 1989 a byla podepsána v roce 1992 mezi členskými státy VS a NATO; • nejvýraznější úspěch odzbrojení v celé historii Evropy; • uskutečnila se fyzická likvidace moderní konveční výzbroje a techniky (celkem 64 351 kusů); • zvýšila se vzájemná transparentnost výměnou informací a jejich ověřování formou inspekcí; • je označována za „základní kámen evropské bezpečnosti“ Cíle: • nastolit bezpečnou a stabilní rovnováhu na nižších úrovních; • vyloučit nerovnosti poškozující stabilitu a bezpečnost; • vyloučit schopnost vést překvapivý útok a vést rozsáhlou útočnou operaci; • součástí Smlouvy byl i Závěrečný akt o početních stavech osob; • v roce 1999 podepsána Dohoda o adaptaci Smlouvy KOS

43. Opatření na posilnění důvěry a bezpečnosti

44. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě Hlavní výsledky: • Sovětský svaz získal uznání poválečných hranic a tím dosáhl jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky; • došlo ke zmírnění konfrontace v mocenské oblasti, v které nebyla schopna dosáhnout vítězství ani jedna strana; • byl zvýrazněn význam soutěže mezi Východem a Západem v ideologické oblasti; • závazek uznávat západní standardy lidských práv znamenal, že se vnitropolitická situace v těchto zemích stala předmětem jednání na mezinárodní úrovni; • v celém bloku vznikla hnutí, která se pokoušela donutit své vlády k dodržování přijatých zásad lidských práv; Vznikla KBSE - od roku 1964 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – OBSE

45. 8. „Druhá“ studená válka • pojem používaný pro označení období po etapě uvolnění napětí, která definitivně skončila sovětskou okupaci Afganistanu v prosinci 1979; • nová vlna revolucí hrozila zásadní změnou mocenské rovnováhy v neprospěch USA; • Sovětský svaz zvýšil úsilí o dosažení převahy v jaderných nosičích, o vybudování námořní síly s celosvětovou působností (včetně programu výstavby jaderných ponorek); • to vše bylo v USA hodnoceno jako vážná politická a vojenská výzva; Prezident J. Carter (1977 – 198O) - poradce Z. Brzezinski: • odmítl Kissingerovu „realpolitiku“ a jeho deideologizaci vztahů k socialistickým zemím; • za pilíř zahraniční politiky vyhlásil respektování lidských práv na celé planetě; • došlo k intensifikaci konfrontace Východ – Západ; • na Západě převládla orientace na růst zbrojení (rozmístnění nových raket středního doletu v Evropě);

46. Prezident R. Reagan (1980 – 1988): • Spojené státy jsou ve srovnání se Sovětským svazem zcela výjimečnou zemí jsou „strážcem svobody“ na celém světě; • Sovětský svaz je zcela abnormální stát, který nemá podporu vlastního obyvatelstva a proto může být vnitřně zranitelný díky nespokojenosti lidu; • ekonomicky neefektivní, technicky i politicky zaostalý Sovětský svaz nemůže dlouhodobě obstát v soutěži se Spojenými státy (především v oblasti závodů ve zbrojení). • pokroku při jednáních o omezení strategických jaderných zbraní může být dosaženo jen za předpokladu, že Sověti ustoupí od své agresivní expanzionistické politiky a proto do té doby nemá jednání o jaderném odzbrojení velkou cenu; • USA zvýšily podporu protikomunistickým partyzánským hnutím v Kambodži, Afganistanu, Angole a Nikaragui; • vyhlásil koncepci Strategické obranné iniciativy (tzv. „hvězdné války“);

47. Strategická obranná iniciativa - projekt rozsáhlého výzkumného programu zaměřeného na vývoj systémů PRO umístěné v kosmickém prostoru (SDI); Cíl: • získat schopnost realizovat první jaderný úder na základě možnosti PRO zastavit oslabený odvetný úder protivníka; • nahradit dosavadní koncepci „vzájemného zaručeného zničení“ koncepcí „zajištěné obrany“ • zahájit novou kvalitativní etapu horečného zbrojení, která měla spotřebovat sovětské strategické zdroje; Problémy: • porušoval Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany z roku 1972; • narazil na odpor i v Evropě: dosažení absolutní bezpečnosti USA znamenal hrozbu porušení „vzájemné spojitosti“ americké a evropské bezpečnosti.